Petr Janda

zpěvák a hudebník

„Pusťte jim tam ještě trochu rock'n'rollu a ono se jim to sesype samo!“

Co pro vás znamenalo Radio Luxembourg?

Radio Luxembourg, to byla naše kultovní stanice v době dospívání. Nahrazovala nám to, co nám odepírala naše oficiální kultura. Na našich rádiích se v té době hrál Karel Vlach a swingoví zpěváci, hrála se tam ta nudná, pozdně swingová muzika. A na Radiu Luxembourg už se hrála jiná, moderní hudba ovlivněná nástupem rock'n'rollu. Celá moje generace denně poslouchala Radio Luxemburg a druhý den jsme se bavili o tom, co a v kolik hodin hráli a někteří si to dokonce zapisovali do sešitů.

O jaké době mluvíte?

To mně mohlo bejt tak kolem těch patnácti, takže tak padesát sedm až padesát devět, ještě v šedesátým roce jsme určitě poslouchali Luxembourg. Já jsem byl tak nadšenej posluchač, že jsem kvůli tomu zanedbával i školu. Poslouchali jsme to většinou večer, přes den mám pocit, že ta stanice nevysílala nebo jsme to prostě nepouštěli. Já jsem měl sluchátka na dlouhatánským kabelu a my jsme měli obejvák vedle ložnice a vždycky, když mě naši poslali spát, tak jsem si šel lehnout a ty sluchátka jsem si napíchnul do rádia a poslouchal jsem v posteli. Nechtělo se mi vylejzat z postele a rádio vypínat, tak jsem si přivázal na provázek síťovou zástrčku vod rádia a když jsem se rozhodl, že usnu, tak jsem zatáh a vytáh jsem to rádio ze zásuvky, sluchátka jsem dal na zem a spal jsem.

Jaký mělo pro vás v té době Radio Luxembourg význam?

Radio Luxembourg mělo obrovskej význam i v tom, že jsme tam vybírali repertoár. Třeba taková studentská kapela, ve který jsem hrál na konci těch padesátejch let, Sputnici, tam vlastně čerpala z toho rokenrolovýho odkazu. Takže třeba tři kluci z kapely si řekli, že budeme stahovat text na písničku, třeba Tutti Frutti, a jeden že bude stahovat sloku, druhej druhou sloku, třetí refrén a teď jsme čekali, jestli ji zahrajou. Když ji zahráli, tak jsme zbystřili a zkusili jsme napsat, co se dá, a třeba na třetí, čtvrtej pokus se nám podařilo dát dohromady jakž takž text. Například si vzpomínám, že takhle sepsal text Memphis Tennessee Pavel Bobek, a pak, když ho nazpíval a dostal se mu do ruky originál, tak byl strašně naštvanej, že to nenazpíval úplně přesně. Ale nebylo divu, takhle stahovat písničky.

Jaké bylo místo Radia Luxembourg mezi ostatními stanicemi?

Radio Luxembourg byla prostě jednička. Já nevím, proč zrovna to Radio Luxembourg bylo tak strašně slavný, ale nejspíš se na těch ostatních stanicích hodně kecalo, tak to nás vlastně nebavilo.

Na jakém rádiu jste poslouchal Radio Luxembourg?

Na rádiu Telefunken. My jsme měli krásnýho velikýho Telefunkena, zřejmě ho táta koupil těsně před válkou, když se s maminkou brali, tak to byla taková rodinná výbava. To hrálo moc pěkně.

Jakou hudbu jste na Radiu Luxembourg poslouchal, byl to hlavně ten rokenrol?

Já jsem byl houslista, já jsem hrál na housle vážnou muziku a rock'n'roll se mi strašně líbil, mě to hrozně zasáhlo, strašně se mi to líbilo. Bylo to najednou takový jiný, takový revoluční mě to přišlo, takový vodvázaný, ty emoce šly ven, to se mi strašně líbilo. Na Radiu Luxembourg jsem poprvý slyšel Elvise a Haleyho a pozdějc všecky ty rock'n'rollový hvězdy. Ale takový ty vostřejší  tam moc nehráli, jako byl třeba Chuck Berry nebo Little Richard. Ale takový ty umírněnější - jako třeba Ricky Nelson, Pat Boone nebo z anglickejch tam hrál samozřejmě Cliff Richard. Ten měl písničku Living Doll - Panenka, to se mi strašně líbilo, tu jsem převzal, tu jsem hrál a zpíval anglicky právě z textu, který jsme si stáhli z Radia Luxembourg. Prostě jiná muzika, totálně jiná než u nás.

Ovlivnilo vás Radio Luxembourg nějak?

Já bych řekl, že docela zásadně ovlivnilo celou naši generaci nejen muzikou, ale dokonce si myslím, že se tam zasemenil obdiv k Americe, která byla v té době velice zostouzena.  Ať to byla britská hudba nebo americká, to se nám prostě líbilo. Nám nějak přišlo, že je to naprosto přirozenej jazyk pro zpěv rock'n'rollu a ruština se nám prostě do toho nějak nehodila.

Sdíleli jste poslech Radia Luxembourg taky s vašimi kamarády?

Ano, říkám, že to byla generační věc, samozřejmě. Naši rodiče to samozřejmě neposlouchali, ti to neměli rádi, ti byli přece jenom z jinýho těsta, ti se divili, co se nám na tom jako líbí, ale nepamatuji si, že by mí spolužáci z gymplu nebo ti, co jsem s nima hrál, Radio Luxembourg neznali. Všichni jsme poslouchali Radio Luxembourg, všichni, naprosto všichni, jednoznačně.

Poslouchal jste Radio Luxembourg pravidelně?

Jasně. Pokuď jsem měl čas, tak každej večer. Dokonce jsem měl rysku na stupnici, abych se tam trefil, protože naši si poslouchali svoji stanici a vždycky mně to přeladili.

Ještě na závěr zkuste říct, s čím se vám spojuje, když se řekne „Radio Luxembourg“?

S tím nejkrásnějším věkem teenagera - revolucionáře. To je takovej ten nejintenzivnější pocit z žití v  pubertě. Začíná se člověk prosazovat, hledá si nejenom svoje místo na slunci, ale hledá si i svoji kulturu, hledá si svoji muziku, hledá si svůj filozofickej názor na svět, na život a samozřejmě je v určité rozepři s rodiči, snaží se bourat mýty a snaží se jít svojí vlastní cestou. A tam se to prostě střetává, tam se tříběj ty zásadní životní názory. Takže jako kdyby ten Luxembourg byl jedním z těch nositelů tý revolty a toho, o čem všem jsem mluvil. Včetně takový tý odpudivosti toho režimu, kterej nás držel vlastně schválně v nevědomosti a nedával nám to, co jsme chtěli. Hrál nám ruský častušky a nehrál nám rock'n'roll - tak bych to viděl. A to bylo zásadní, bylo zaděláno na to, že to těm bolševikům jednou spočítáme. A to se zaplať Pánbůh stalo.

Prezident Ronald Reagan koncem osmdesátých let řekl úžasnou větu: „Pusťte jim tam ještě trochu rock'n'rollu a ono se jim to sesype samo“.

Rozhovor zaznamenala Veronika Štefečková.